Petra Buchtová

 

Základním bodem pro mou diplomovou práci se stalo rodinné prostředí, ze kterého vycházím. Dřív bylo samozřejmé patřit k institucionalizované církvi, dnes jako by se člověk musel předem omlouvat, když se k tomu má veřejně přiznat.

Je pravda, že zabývat se náboženstvím, vymezovat se vůči němu nebo ho naopak obhajovat, je složitá věc. Tomáš Halík k tomu v jednom rozhovoru podotýká: „Obraz církve v povědomí většiny české společnosti je koktejl z pozůstatků komunistické propagandy a bulvárních zpráv o skandálech kněží a připomíná spíš obraz Židů v optice nacistické antisemitské propagandy.”

Katolická církev musela o svou pozici bojovat už se začátkem osvícenství. Výtvarné umění ji pomáhalo k šíření jejích myšlenek vždy a ne jinak tomu bylo i po tom. Jen v jejích službách někdy byli o něco diskutabilnější tvůrci. Nazarénisté se stali původci stylu, který se projevil v celém devatenáctém století a je zvláštním způsobem přítomen dodnes.

Na svatých obrázcích a obrazech v tehdejších kostelech, novogotice a úpravě chrámových interiérů je něco, co mě velmi přitahuje. Je to směs různých pocitů ambivalentnosti, nevím co si o nich mám pořádně myslet, ale mají ve své ošklivosti zvláštní sílu. Romano Guardini psal o tom, že se náboženská díla dají rozdělit na kultové a zbožné. Zbožné obrazy vychází z osobnosti umělce, jsou vyjádřením jeho víry. Na kultové obrazy naproti tomu nelze brát estetická měřítka, mají představit především zjevenou pravdu, dogma, jako např. ikony. Ale éra kultových obrazů měla skončit někde u Grünewalda, do současné doby tato forma prý přežívá např. v podobě milostných obrazů.

Ve zkostnatělém vzhledu náboženských obrazů devatenáctého a částečně i dvacátého století jako by se toto všechno nějak zvláštně pomíchalo. Je tu zjevná snaha představit svou víru, ale ta má mít všeobecnou platnost..

Možná v tom, jak církev bojovala a bojuje s ostatním světem v jiných věcech, má svůj odraz v tom, jak pracuje s uměním. Možná tím, že už není křesťanské přesvědčení většinové, musí její výtvarné projevy vypadat takhle.. Možná proto v ní je částečně tolik kýčovitosti a vypjatosti. Ale to mě na tom velmi zajímá. Přece to, co část lidí odsuzuje, ještě nemusí být opravdu odsouzeníhodné. To že se na katolickou církev mnohde dívá skrz prsty, může případně znamenat, že její období už skončilo, ale stejně je ta protichůdnost či ideál v banalitě a paradox ve všem hodný pozornosti.. V církvi dokáží působit různé rozporné záležitosti a funguje tu pospolu osobní víra i kolektivní zážitek navzdory všemu klišé. Možná je někde v tom skrytá pravda..

Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na právě takové diskutabilní předměty a výjevy s povědomím o lidech, kteří se podobným tématům věnují v současnosti, např. Jan Knap. Velmi jsem hledala míru vymezení se vůči danému tématu. Nakolik mám do této práce dávat sama sebe a jak mám vůbec najít ten stejný pocit, který mám ze svého přesvědčení a vůbec z celého náboženství..?

Figury, které jsou v náboženských obrazech a fungují jako sochy svatých, jsou vesměs vždy charakterizovány látkami, drapériemi, Tento prvek dává ztuhlým výjevům přece jenom nějakou dynamiku. Takový přístup lze najít v stokrát opakovaných kopiích křížové cesty od Josefa Führicha. Sochy a figurální výjevy jsem si vybrala nakonec jako svoje téma pro jejich důstojnost, slavnostní pocit, tak stejně jako častý motiv náboženských obrazů. Je v nich také obsažena ztuhlost, zakonzervovanost a přepjatost – vlastnosti, jenž charakterizují možná i církevní prostředí. Sochy – figury v mých obrazech jsem cíleně obklopovala různými ornamenty a látkami tak, aby podporovaly jejich barevnost. Realistické znázornění také dává bezprostřední odezvu, předkládá otázky. Nechtěla jsem se věnovat nic neříkajícím výjevům, které bych si mohla nazvat podle libosti a vydávat je za svoje mystické zážitky.

Svým cyklem malých obrázků figurek z Betléma se jednak napojuji na své dětství, rodinu, tak také na sladkost náboženských výjevů. Chtěla jsem si vybrat něco otřelého, ale s jasným významem a lehce posunout toto téma přidáním různých osobních látek a textilií. Na každé figurce je pracováno samostatně a má i tak působit – jako jakýsi talisman, intimní drahocennost,... odkaz na svaté prosté obrázky bez ambicí. Je to hra a balancování na hraně kýče, tak stejně jako dnes působí slavení nejenom vánočních svátků..

Dalším bodem je menší triptych s několika soškami z betlémové řady, které jsou výrazně nasvíceny. Chtěla jsem vyzkoušet, jak bude scéna působit, když ornament podstatně omezím nebo i vypustím, což už někde začalo i v malých malbách figurek.

V triptychu s andělíčkem – pokladničkou jsem pracovala se stejnými tématy jako v Betlému. Vybrala jsem si triviální postavičku, ke které jsem jemně dodávala svůj osobní názor prostřednictvím zmnožení figury a znejasňování celého výjevu, když jsem k němu přidávala osobní věci, jenž k tomu na první pohled nepatří.

Chtěla jsem částečně vyjít z okouzlení malými formáty a tak vznikl triptych se sv. Josefy a čelní Pannou Marií. Zamýšlená kompozice se postupem času trošku měnila, takže momentálně už jde více méně o diptych s Josefy a Panna Maria stojí zvlášť. U Josefů šlo zase o zmnožování a tím pádem o cílené oslabování daných výjevů. Tento záměr jsem chtěla podpořit ještě výběrem geometrického plošného pozadí.

Zakrývání výtvarných děl v chrámových prostorech má dlouhou tradici. Každoročně, na začátku postní doby se zahalují v kostelech obrazy a na Velký pátek i všechny kříže. Obraz s Pannou Marií jsem vystavila na působení různých ornamentů tak, aby v nich byla figura potlačená a částečně se ztrácela, působila jako tajemství. Skoro nic také není v katolické tradici tak sladké jako projevy mariánské úcty. Sochy madon jsou stavěny na piedestal, obklopují je různé dekorativní závoje a závěsy, v neposlední řadě jsou figury obestavěny nepřeberným množstvím květin. Já jsem použila květinu na zakrytí jejího obličeje. Látky v popředí mají působit prostorově, lehce a vzdušně, Maria je plošnější a má ustupovat do pozadí. Důležitý pro mě byl i řád ornamentu.

Na základě zkušenosti s Marií jsem podobně přistupovala k obrazu Velblouda z Betléma. Taky je zapuštěn co nejvíc dozadu a na první pohled mají zaujmout především látky, které jsou obalem pro vlastní téma malby. Hrála jsem si s vyzněním ornamentu, jaká míra kresebnosti je pro obraz ještě únosná.. Figura velblouda je zakrytá látkami a je ještě více plošná než Maria na předešlém obraze.

Na začátku stálo rozhodnutí zase se jednou věnovat především konceptu a malbu trošku víc svázat. Přijít na to, jak dostat do výtvarné podoby banalitu i vznešenost. Při práci jsem přišla na podnětné věci, některé jsem do následných obrazů zapojila, další na svoje zúročení musí počkat. Myslím si, že by se dalo ještě víc pracovat s ornamentem a zakrýváním výjevů. Možná jsem úplně nepřišla na to jak do obrazů dostat přesně ten pocit, který jsem měla na mysli, ale mám v plánu se mu věnovat a promýšlet ho i v budoucnu.