Petra Buchtová

Vyrostla jsem v prostředí prodchnutém minulostí. Moc mě bavilo poslouchat historky co se kdy komu jak událo, různé rodinné příběhy. Vždycky jsem přála tyto dávné i nedávné události nějak zaznamenat, zvěčnit, oslavit je, vzdát poctu těm, co je zažili a se ctí prožili. Chtěla jsem, i kvůli komunikaci s těmi co žijí, aby v mé práci byla co nejvíc přítomna srozumitelná skutečnost, proto jsem se rozhodla pro kresby, portréty příbuzných podle fotek. Byla to meditace, komunikace s někým, s kým si už nemůžu promluvit, tiché přemýšlení nad jeho životem. Pracovala jsem i s vlastními vzpomínkami z mého dětství. Tyto kresby se mi staly materiálem pro mou další práci. Po vyfocení a zmenšení jsem tyto výtvory vytiskla na předem vytvořený ruční papír, který mi evokoval svou materiálností a způsobem vytvoření, život, mnohdy těžký osud zpodobňovaných. Aby ponor do minulosti byl úplný, ke každé kresbě jsem přidala i dopis, nějakou písemnost, která se portrétovaného týká. Z důvodu ucelení jsem z tohoto materiálu následně svázala knížku. Začíná mým autoportrétem z této doby a pokračuje stále více k mému původu. Protože mě ale bavilo pořád se více snažit přibližovat tomu, s čím jsem pracovala, použila jsem ke své práci i různé dečky, hadýrky a oblečky, ze kterých historie a nepočítané použití přímo sálalo. Na ně jsem své kresby technikou sítotisku přenesla. I tady jsem si hrála s tím, aby souvisel portrét s podkladem. Například tyto šaty měl tento člověk oblečeny, když mu bylo deset. Instalace vznikla tak, že jsem přemýšlela, jak ještě více oslavit svůj námět. Na vymalování jsem zvolila modrou, aby se bílé dečky od podkladu dobře odrážely, a také proto, že je to nekonečná, nebeská barva.. Rozvěšeny jsou tady tak, aby vypadaly lehce, nadýchaně jako blednoucí vzpomínka. Jen nevím, co říkají moji předkové, na to, že jsem se opovážila je vytrhovat z jejich klidu, ale doufám, že nejsou proti.